Černá madona
2020
epoxid, grafit, kov
výška 185 cm
Praha 2, Salmovská ulice
foto: O. Přibyl
Odkaz na text T.Pospiszyla
Černá Madona Salmovská
Salmovská ulice je neobvyklá, do pravého úhlu zahnutá ulička na Novém Městě pražském. V místě jejího zalomení (někdy v devatenáctém století pokračovala rovně do dnešní ulice U nemocnice) je historizující zeď, uprostřed zdi novodobá betonová nika. Když jsem se sem před více než patnácti lety přistěhoval, nemohl jsem si niky nevšimnout: Z okna jsem viděl ulici končící zdí, ve zdi prázdno chybějící sochy. Z okna na druhou stranu se naopak otvíral dvůr zaplněný sochami Olbrama Zoubka, který zde měl už od šedesátých let svůj ateliér. Oba pohledy se paradoxně propojovaly: Sochy, které už skoro nebylo kam dát, a místo, kde nějaká socha zjevně chyběla. Určitě jsem nebyl jediný, kdo se Zoubka ptal, zdali by do niky nechtěl umístit některé své dílo. Nechtěl. Neměl potřebu zaplňovat bezprostřední okolí své pracovny vlastními výtvory, a navíc se o ně tak trochu bál.
Nika v Salmovské ulici totiž zůstávala prázdná jen málokdy. Ve skutečnosti v ní vládl čilý ruch. Většinou byla zaplněna nejrůznějšími odpadky. Zbytky jídla, polodopitými flaškami, pozůstatky prohrabaných kufrů, které snad někdo kradl v nedalekých hotelích. Někdy niku na pár hodin využili jako přístřešek bezdomovci. V některých obdobích byla zevnitř divoce pomalovaná, jindy očištěná plameny. Čekávali v ní lidé se zapadlýma očima, pro které bylo ze strategicky umístěné niky důležité sledovat oba konce ulice. Viděl jsem rozechvělého chlapíka, který se v ní nastřeloval pervitinem. Na žílu mu mobilem svítila znuděná dealerka. Většinou byla nika pouze plná nejrůznějšího harampádí, věcí, které už lidé z okolí nepotřebovali. Sousedé z domu, kde bydlím, mi vysvětlili, že v místě niky bylo dříve stanoviště popelnic pro celou Salmovskou. I několik dekád po konci socialistického Obvodního podniku bytového hospodářství nika svou gravitací přitahovala nejrůznější smetí. Jako místo kolektivní odpadní paměti se nika probouzela především v lednu. Začaly se v ní shromažďovat opadané vánoční stromečky. Po Třech králích jich tam každé ráno bylo víc a víc, čím dál opadanějších a zbědovanějších. Nakonec to byly právě vánoční stromečky, které dokázaly niku proměnit.
Olbramu Zoubkovi chodil od roku 2009 do ateliéru pomáhat sochař Jakub Grec. Víc jak deset let chodil kolem prázdné niky a přemýšlel, co s ní. Někdy v roce 2015 si ve svém ateliéru nakreslil obrys niky ve skutečné velikosti, aby měl její dimenze stále před očima. Přemýšlel o způsobech, jak niku zablokovat před odpadky a vrátit jejímu účelu: Její proporce přece odpovídají figurální soše. Začal vytvářet modýlky různých zábran, které by niku uzavřely, ale výsledky nikam nevedly. Byla nika opravdu určená pro sochu? Grec začal pátrat, proč na podobném místě vůbec vznikla. Ukázalo se, že betonová nika litá do dřevěného bednění souvisí s jedinou stavbou v Salmovské ulici, která ji stylově odpovídá: s nepříliš vzhlednou budovou ubytovny zdravotnického personálu v čísle 13. Ta byla vybudována v osmdesátých letech minulého století na místě nikdy nezastavěné parcely, bývalém fragmentu zahrady založené na konci osmnáctého století Františkem Salm-Reifferscheidtem. Zeď této zaniklé zahrady do sebe pojmula už dříve stojící kapličku, niku, v níž stávala kamenná socha Panny Marie. Socha poutníkům značila místo, kde mají z Ječné ulice odbočit směrem ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově. Polychromovanou pískovcovou sochu vytvořil v roce 1720 Václav Matěj Jäckl na základě oltářního obrazu Panny Marie Karlovské ze zmíněného poutního kostela od Jana Jiřího Heinsche z roku 1697. Panna Marie Karlovská tam měla svou malířskou i sochařskou podobu. Jakub Grec se nakonec dopracoval k dokumenty nepodloženému tvrzení z památkářského prostředí, podle nějž se v původním plánu měla barokní socha či její kopie přesunout do nově vzniklé niky. Po dobu výstavby ubytovny i niky byla socha Panny Marie Karlovské umístěna na dvůr nedaleké Jezuitské koleje. V roce 1990 však místo do niky putovala do kostela na Karlově, k němuž kdysi ukazovala cestu.
Jakub Grec svým výzkumem získal představu, jak by měl jeho vstup do niky vypadat: do jejího prostoru konečně umístit sochu Madony, ovšem nikoliv té původní, ale nové, pocházející ze současné doby. Inspirací se staly zmíněné odložené vánoční stromky, pro účely snadnějšího transportu balené do černého igelitu. Připomínaly spoutané figury nebo jakési mumie, za zdí Anatomického ústavu. Tvar zabalených stromků se Grecovi propojil se zájmem o geometrizaci tvarů a tvorbu Otto Gutfreunda. Silueta jeho Úzkosti zhruba odpovídá obrysu Grecovy sochy. Postava zabalená do černého igelitu téma posunula směrem k Černé Madoně, zdánlivě politicky korektnější ale současně zakryté, antikonzumeristické a snad poněkud obrazoborecké. Myslím, že vedle kombinace současného výtvarného jazyka s tradičním námětem je projekt Jakuba Grece pozoruhodný především originální prací s konkrétním společenským kontextem díla.
V době psaní tohoto textu je Grecova socha na svém místě více jak měsíc. Vzorce chování sousedů se alespoň dočasně proměnily. Černou Madonu se nikdo nepokusil poničit. Místo odpadků se v nice každý den objevují čerstvé květiny ve váze. Moje dcera zpočátku dílo chápala jako nehotové a těšila se na jeho rozbalení. Musela si sochu přijít osahat, aby pochopila, že to není cosi překryté černým igelitem. Jako čtenářka Malého prince nebyla zklamaná. Ví, že v navždy zabalené soše se skrývá něco nepředstavitelného.
Tomáš Pospiszyl
